POUŤ DO PRAHY
Pěší pouť Prahou za národ – 14.3.2010
Poutě jsou vždycky takovou duchovní posilou a měl by se jí účastnit každý, kdo jen může, protože sám na sobě pocítí sílu Boží milosti – pocítí neuvěřitelnou, až hmatatelnou, blízkost Boží, vlastní srdce mu přetéká velkou krásnou Boží láskou a cítí přímo neuvěřitelný klid a mír. Kdykoli na tu cestu vezměte své děti a udělejte něco pro Váš rodinný krb. Taková pouť jen rozhoří Váš oheň.
Měli jsme dobré počasí, bylo sice pod mrakem, nahoře na Hradě foukalo, ale hlavně, že nepršelo. Z Děčína jsme vyjeli v půl sedmé ráno, dvě dospělé a celkem tři děti.
Setkání bylo „u kone“ na devátou, přivítaly nas dve schonstattské sestřičky, a tak započala naše pouť modlitbou k Schonstattske Panne Marii, sv.Vaclavovi.a našim světcům a šli jsme dolu na Staroměstské náměstí. Zde, asi uprostřed, na místě vyznačeném tmavšími dlažebními kostkami, stal do r.1918 mariansky sloup, již přes dvacet let je zde snaha o znovupostaveni a s tim i ucteni Panny Marie jako Kralovny naroda (doporučuji shlédnout stránky www.marianskysloup.cz, kde můžete podpořit jeho stavbu). Putovni svatynku jsme postavili zde na chvili modlitby. U Týnského chrámu, jako schovaná, stojí v rohu kopie sochy Panny Marie z tohoto sloupu. Pozdravili jsme ji a zazpívali písničku. Měli jsme tak dobré načasování, že jsme si počkali jen pár minut na desátou hodinu na Orloj.
Čtvrté zastavení s modlitbou jsme měli u Karlova mostu U kostela Nejsv.Salvátora (překl.:Spasitele= P.Ježíše), ale jen u zavřených dveří(zde založena farnost pro pastoraci vysokých škol, rektorem Tomáš Halík). Veselého a radostného ducha poutě jsme si uvědomili přeřeknutím sestřičky, která v modlitbě řekla.: „Ať v srdci Evropy opět vzejde Slunce-Kristus, který zažeHne temnotu nevěry a zkázy.“ Tak jsme s úsměvem vykročili ke Karlovu mostu, který se právě opravuje (viz na netu : oprava Karlova mostu), náš král a císař Karel IV. nám pokynul –těsně před mostem je jeho krásná socha (na netu viz Karel IV, doporučuji velmi poutavě napsaný vlastní životopis Vita Caroli pro ukázku až překvapující velké Víry v Boha- při četbě jako školák skoro nevěřící jsem byla překvapená také). Viděli jsme hodně vylestěných míst na sochách , kam si lide sahaji „pro štěstí. Toho jsem si nikdy nevšimla, a to jsem byla v Praze za svůj život párkrát. Až uvidíte "Tramvaji nebo po Zameckych schodech nebo Nerudovou ulicí jsme se dostali ke Hradu a spěchali na mši sv. v chrámu sv.Víta, Blažeje a Václava. (Víte, že Pražský hrad je zapsán v Guiness.knize jako největší hradní komplex na světě ?) U Hlavní brány Pražského hradu se zrovna střídala stráž. Hodiny odbíjely jedenáctou a mše sv. začala. Proletěla jsem s dětmi nádvořími a už zdálky jsem viděla, že ochranka u vstupu do chrámu nepouštěla všechny. Přihnala jsem se k nim, že je snad obměkčí má povědomost o mši. Řekla jsem jim naléhavě, že musím dovnitř - na mši ! Jen se začali usmívati a - pustili nás !
Bylo to zajimave, necekala jsem, ze ta velika chramova lod bude skoro prazdna, a takrka neosvetlena.
Ticho, klid, skvostna vznesena vune kadidla, vune prodchnuta duchem. Mse sv. se účastnilo max.100 lidi, vsichni vepredu u oltare. My byli vzadu, vse jako na dlani, nikdo nerusil, zadni turiste, ciste klidná svatá mše, do tónů varhaní hudby lidé zpívali, Otec O.Pávek četl z pisma sv. Podobenstvi o marnotratnem synovi. Měl opravdu mimořádně krásné dlouhé kázání o vztahu Otce a syna, který se k němu vrací a také o vztahu druhého syna, který se na Otce zlobí. Ach jak může být pokřivený náš postoj v Bohu ! Přečtěte si znovu pro zajímavost odpověď otce.
I deti v uzasu sedely ani nedutaly, ohromené velikostí a nádherou tohoto posvátného místa.
Chram sv.Vita si pamatuji jako mala (před 30 lety) plne osvetlen, hodně světla, lesklý, cely zlaty, nadherny, honosny, a obrovsky, moc lidi, az moc, tlacenice.
Ted mi pripadalo, ze nic nesviti, krome par svetel, bocnich varhan a par svicek na oltari,
Cela lod byla ponorena do kouzelneho sera, ve kterem vynikala hlavni barevna vitraz vepredu zobrazujici Otce a Syna se svetci, královská hrobka z bílého mramoru před oltářem a z druhe strany chramove lodi-nad vstupem do chrámu kamenna vitrazovana obrovska ruze, ktera zarila vsemi barvami. A najednou pred promenovanim se na oltari trochu vyjasnilo!
Matne slunecni svetlo se na chvili prodralo mraky a vytvorilo na oltari jemnou a kouzelnou atmosferu, umocnujici promenovani, ten zazrak zazraku, za pritomnosti andelu a dalsich svatych, ktere bylo mozno jen tusit. Jak Pán dovede krasné věci ! Tak jsme dostali Dar Daru na posvatnem staroceskem miste (na netu viz.Chrám sv.Víta). Komu se toho dostane za celý život ?
Po msi jsme krome duchovniho pokrmu dostali další darek, ktery take nedostane kazdy – mohli jsme vstoupit do skvostne vyzdobene kaple sv.Vaclava, tam, kde je na katafalku rakev s jeho ostatky, prekryta vinovym suknem. Na tomto miste jsme zasvetili nas narod Panne Marii, a zazpívali Svatováclavský chorál.
Zazpivat srdcem nadhernou, tolik starou pisen „Svaty Vaclave...“ na takovem místě bylo velmi velmi strhující (kořeny této písně sahají až do 12.st., dnešní známý text je z 18.-19.st, někteří (např.O.Březina) chtěli tento chorál jako českou hymnu, v současné době zaznívá tato krásná modlitba-prosba ke sv.Václavovi obvykle na konci mše po celé září).
U Hradu před sídlem Parlamentu jsme Panne Marii sverili nasi vladu, zazpivali jsme celou hymnu a čtvrtá sloka navíc byla věnovaná Panně Marii. Ano, stali jsme blízko tech krasnych Zameckych schodu,
pri hymne jsme videli celou Prahu jako na dlani a citili, jak se Panna Maria vznasi nad nami, usmiva se a svym plastem prikryva nas a celou nasi zem. Citili jsme takovy klid ! Napadlo me, ze i kdyby na nas strileli, jako za valky, tak bychom zpivali dal, az do konce, nezastavilo by nas nic. Tak dulezita, vysostna a vlastenecka to byla chvile.
Po hymně nás všechny paní Šenková z Moravy obdarovala výbornými moravskými koláčky a už jsme šli Nerudovou ulici do chramu Panny Marie Vitezne, kde je Prazske Jezulatko !! Zrovna zacala mse sv. v anglictine, takze jsme se tise poklonili Jezulatku, Jezulatko v predvelikonocni dobe melo fialove saticky. Na nizkem mramorovem zabradli byl nalepen list s modlitbou k Jezulatku. V cestine. Velice dobry napad. Prednesli jsme sve prosby, prohledli si chram (napr. Zazracny obraz Panny Marie Mantovské, obraz sv.Terezičky od Ježíška). Jezulátko říká, že čím víc se Mu svěříme, tím víc nám bude žehnat. Na faře máme krásné obrazy Jezulátka např. na zarámování pro děti do pokojíku apod. (krásné stránky na netu : viz "Pražské Jezulátko")
Před chrámem jsme se nechali vyfotit, rozloučili jsme se, vetsina poutníků jela k sestram na pohosteni, mohli tam i prespat.
Ale my jsme už jeli domu, do Děčína. Velký dík patří milé a usměvavé sestře Bernadettě, která nás provázela. Nikdo z nás se kupodivu neztratil. A domů jsme dorazili ve zdraví, obohaceni světlem na hodně hodně dlouho. Kéž prozáří i Vás.
A ještě něco.
Víte, kolik nás bylo ? 49 ! A proč ne 50 ? Protože jsi tam chyběl…TY !
Ale nevěš hlavu, příště pojedeme SPOLU !